Je lepší, když některé věci veřejnost slyší z úst slavných?
Americká herečka Evan Rachel Wood je jedna z mnoha hereček (či známých osobností obecně), která nahlas promluvila o svém traumatu ze znásilnění. Byla v minulosti týraná a znásilněna svým partnerem, a poté ještě znásilněna v baru. Ve své řeči před Kongresem se nebála přesně pojmenovat pocity, které během těchto chvil prožívala: naprostý stud, zoufalství, strach. O znásilnění obecně se pak vyjádřila jako o traumatu, které může mít celoživotní následky.
Stojí také za zmínku, že Wood zdůraznila, že se sexuální násilí netýká jen žen, a že už teď bojuje s tím, jak jednou svému synovi vysvětlí, co se jí samotné stalo. Při hlubším zamyšlení je snadné dojít k tomu, že toto je přesně ta cesta, kterou by se další iniciativa mohla ubírat: vysvětlovat dětem (úměrně věku, samozřejmě), co je to sexuální násilí, jak ho poznají, co mají v takové situaci dělat. Protože se to může týkat i jich. Protože se to může týkat a často i týká jejich rodičů, tet, strýců, kamarádek a kamarádů. A protože čím méně budeme násilí tabuizovat, tím složitější bude ho skrýt.
Wood uvedla, že chce využít svého hlasu jako „umělkyně, přeživší a především matka“. Jenomže takovýchto žen je, bohužel, obrovský počet. Co Wood má, co ony nemají, je platforma, ze které je lépe slyšet.
Individuální hlasy se zatím zdají být příliš slabé. Mnoho žen se snažilo mluvit samo za sebe a jejich zážitky byly znevažovány jako okrajová věc, která se prostě může stát. Doteď, ani poté, co se do hledáčku dostala kampaň Me too, není společnosti jasné, jak obrovský problém násilí na ženách je; je totiž pohodlnější nadále dělat, že se to tolika žen přece nemůže týkat.
To, jak potom společnost vnímá tyto snahy o přiblížení smutné a šokující reality lidem, kteří si myslí, že tento problém není zdaleka tak závažný nebo rozšířený, je různé. Často to bohužel závisí na tom, jak je ta která umělkyně vnímána předtím, než se do takového projektu pustí. To, že si tím může (jako kterákoli jiná žena) do budoucna ublížit (například kariérně), je víceméně smutným faktem. Přesto chceme věřit, že tato úsilí nejsou zbytečná, a že každé svědectví má cenu. U celebrit je nezpochybnitelným faktem to, že se jejich řeč dostane k více lidem, ve více jazycích, ve více zemích světa. A mělo by pak být na nás, jako na individuálních osobách, abychom tu jiskřičku, kterou oni mohou zažehnout, přiživili tím, že celou situaci představíme v kontextu našeho prostředí. Pokud totiž lidé nepochopí, že násilí se týká nebo může týkat bez výjimky nás všech, snaha o prevenci a ochranu bude vždycky složitější, než by měla být.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
