Stránka s knižními recenzemi Goodreads spustila před několika lety průzkum mezi svými uživateli, ze kterého vyplynulo, že existuje velká genderová mezera, co se týče literárních preferencí: 40.000 účastníků došlo k závěru, že mají tendenci si vybírat knihy od spisovatelů stejného pohlaví, jako jsou oni sami.
Průzkum byl spuštěn na základě Twitterového hnutí #readwomen, jejímž cílem bylo rozšířit obzory celé čtenářské obci. Je totiž platné jak ve světě, tak i u nás, že ženská autorka píše literaturu pro ženy, což je sám o sobě, bohužel, pejorativní pojem, pod kterým si spousta lidí představí plytkou, oddechovou literaturu v podobě červené knihovny. Ne všechny ženské autorky píší tzv. červenou knihovnu a ne všechna červená knihovna je špatná.
Výsledky dotazníku překvapily téměř všechny zúčastněné a otevřely cestu k debatě, což bylo cílem jednak hnutí #readwomen, tak i průzkumu stránky Goodreads.
Podobná debata by nebyla od věci i v rámci České republiky. Jak bychom se asi porovnávali se zbytkem světa? Už při letmém podívání se na osnovy českého jazyka je totiž nepoměr mezi ženskými a mužskými autory do očí bijící. Osvícení češtináři na středních školách v rámci světové literatury zmiňují Jane Austen, sestry Brontëovy, Mary Shelley a Virginii Woolf. Ale stačí si třeba vyhledat na internetu maturitní otázku z češtiny a podívat se, kolik obsahují ženských autorek, zvláště v poměru s mužskými autory. Z toho jasně vyplývá, že vlastně nejsme automaticky školou vedeni k tomu, abychom vyhledávali ženské autorky a získaly základní povědomí o tom, že knihy napsané ženami jsou pro literaturu jako takovou a pro čtenáře a jejich rozhled stejně důležité jako knihy napsané muži.
Je samozřejmé, že každý z nás si vybírá knihy, o kterých si myslí, že se budou zabývat tématy, které jsou jim blízké. Automaticky a možná i intuitivně tedy muži sáhnou po mužském autorovi a ženy po autorce. Není v tom žádný úmysl ani z jedné strany, jedná se spíše o společenský návyk, který vyplývá hlavně z nedostatku kvalitních příkladů ženské literatury ve školních letech. A rozhodně je to neprobádané území, které by stálo za to lépe prozkoumat.
A perlička za závěr: J. K. Rowlingová, nejznámější jako autorka Harryho Pottera, publikovala detektivní příběh pod mužským pseudonymem. Poté, co si knihu přečetl její nakladatel, řekl jí, že by nikdy neuhodl, že knihu napsala žena. Bezděky tím vystihl podstatu celé věci: na základě jména autora máme tendenci předvídat, jestli se nám kniha může líbit nebo ne. A to je možná škoda.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.