Čísla neklesají: muži ženám nevěří a společnost neví, jak přistupovat k ženským zkušenostem
Podle studie OSN UN Women UK jsou fakta následující:
- 71% žen ve Velké Británii zažilo sexuální obtěžování
- U žen ve věku 18 – 24 let se pak dostáváme až k 86%
- Přes 95% všech žen svou zkušenost se sexuálním obtěžováním neohlásilo
V jiném výzkumu z roku 2020 se pak zjistilo, že sexuální obtěžování se nejvíce objevuje ve formě nevítaných sexuálních vtipů, zírání a sexuálních komentářů. Pokud se týče místa, 42% případů obtěžování se stalo na ulici, 31% v klubech, restauracích nebo hospodách, a 28% ve veřejné dopravě. Další ze smutných čísel je pak 54, které označuje procento lidí, kteří pociťují, že se jejich kvalita života za poslední rok v důsledku sexuálního obtěžování značně zhoršila.
Není jediný důvod se domnívat, že česká čísla by se jakkoli významně lišila.
V důsledku těchto průzkumů vznikla ve Velkém Manchesteru v Británii kampaň, která má jedno specifikum, kvůli kterému si myslíme, že je dobré na ni upozornit: je totiž adresována mužům a chlapcům. To se v takovýchto případech běžně nevídá. Velmi často se setkáváme spíš s tím, že jsou oběti násilí poučovány ohledně zajištění vlastní bezpečnosti, namísto toho, aby byly všechny síly napnuty k poukázání na to, že vina je vždy a jednoznačně na straně pachatele. I starosta Velkého Manchesteru se v komentáři ke kampani zmínil o tom, že je třeba se soustředit na to, aby muži a chlapci převzali za tuto problematiku zodpovědnost (třeba tím, že změní své vlastní chování, nebo se veřejně ozvou, když takové chování zaznamenají u jiných mužů), namísto toho, aby ženy byly tlačeny ke změně vlastního chování.
Pod videem, ve kterém se mladá žena pohybuje na různých místech ve veřejném prostoru a je na ni různě (slovně) útočeno, je asi takový výběr komentářů, jaký byste očekávali: spousta žen vypovídá o tom, jak přesně to vystihuje jejich vlastní zážitky a sdílí své starosti o svou bezpečnost, stejně jako o bezpečnost svých dcer či vnuček. V kontrastu s těmito příspěvky pak najdeme samozřejmě i lidi, kteří jsou, dle svých slov „unavení“ z terminologie „genderové násilí“, nebo se tváří, že nevidí, proč by se ženy měly cítit takovými komentáři ohroženy.
V českém prostředí se ke zprávám o tom, jak se ženy cítí ve veřejném prostoru, staví muži stejně, možná ještě s trochu větší agresí. Stále zde existují silné tendence trivializovat zážitky žen, slovně na ně útočit a zpochybňovat jejich zkušenosti. Důvod je i v tomto případě prostý: přiznat, že je situace taková, jakou ji ženy popisují, by znamenalo přiznat, že na nich většina mužů má přímo nebo nepřímo podíl. Znamenalo by to vymezit se vůči takovému chování, i za cenu změny vlastního chování, změny v legislativě nebo na úrovni vymezení se vůči němu v rámci rodiny a přátel.
Změnit přístup k genderově podmíněnému násilí ale také znamená zaměřit se na genderovou nerovnost, protože ta je hlavním nosičem a příčinou genderového násilí. Například ty zmíněné, často vyjadřované pochybnosti o ženských zkušenostech jsou jedním z pilířů genderové nerovnosti a genderového násilí: společnost, která na jakékoli úrovni schvaluje (a tento termín chápejme v širším kontextu i jako omlouvání nebo snaha přesunout část zodpovědnosti na oběti) násilí vůči ženám je živnou půdou pro genderově podmíněné násilí. K tomu přispívá i nedostatečné zastoupení žen v rozhodovacích pozicích, zkostnatělé genderové stereotypy o ženách nebo o maskulinitě, a také vztahy mezi muži, které kladou důraz na dominanci, kontrolu, agresi a vnímají a interpretují je jako průvodní jevy maskulinity.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
