Vídeň dokazuje, že společnost dokáže budovat veřejný prostor efektivně a přitom bezpečně pro ženy.
Města 21. století nejsou sama o sobě příliš přátelská ženám. Koneckonců to nejsme jen my, kdo upozorňují na to, že města jsou přizpůsobena hlavně mužům a osobám bez jakéhokoli postižení či omezení. Tyto hlasy se pravidelně ozývají z veřejného prostoru, ale pokusů o nápravu je, alespoň u nás v ČR, stále velmi nedostatečné množství. Na té nejzákladnější úrovni se jedná o úpravu chodníků, osvětlení, bezpečí v průchodech, podchodech apod.
Jak by tedy mohla naše města vypadat, kdybychom jako společnost začaly tento aspekt prioritizovat? Pro příklad nemusíme jít daleko, stačí se podívat třeba do Vídně. Tam se v posledních letech snaží o tzv. gender mainstreaming, který vedoucí úřadu pro Gender mainstreaming Ursula Bauer popisuje jako nástroj, pomocí kterého by město chtělo dosáhnout genderové rovnosti ve společnosti tak, že bude usilovat o stejné podmínky, struktury a prostředí pro muže i ženy. V praxi to znamená, že veřejné prostory se vyvíjejí s ohledem na uživatele. A to se netýká jen genderu, ale i různých věkových skupin. Jejich plán například zohledňují užívání kol a koloběžek mladými lidmi, kteří nejezdí autem, nebo počítají s místy, kde mohou být dospívající aktivní a hluční, aniž by omezovali své okolí, anebo okolí je. Je poměrně běžné, že ženy využívají městskou hromadnou dopravu více než muži, a také více chodí pěšky. Ve Vídni šli ale ještě hlouběji a zaměřili se třeba na to, že ženy se nepoměrně častěji než muži ocitají v situacích, kdy jsou primárními pečovatelkami, ať už o děti nebo starší či nemocné členy rodiny, a že i toto je třeba vzít v potaz. V plánu se nezapomíná ani na děti, které musí být doprovázeny do školy nebo do různých zájmových aktivit, nebo na seniory, u kterých se předpokládá omezená hybnost a fyzická zdatnost, nebo na lidi s postižením, zdravotním omezením nebo zraněním.
Pokud se zaměříme přímo na bezpečnost, zjistíme, že Vídeň pracuje s principem „dívej se a buď viděn“, který vyhodnotila jako efektivní a tudíž usiluje o viditelnost bez slepých rohů a dostatečné osvětlení ulic. Dokonce pracují i s faktem, že ženy se často cítí ve veřejném prostoru ohroženě, a tudíž ho přestávají používat. Tomu zamezují právě odpovídajícím designem města, při kterém do úvahy zahrnují i společenský faktor (například přítomnost různých skupin lidí na jednom místě) nebo plánování s ohledem na společenský faktor (tzn. například přítomnost různých skupin lidí na jednom místě) a osobní zkušenost. Při návrhu nových parků (které mimochodem byly otestovány šesti (!) pilotními projekty) byl jedním z cílů osvětlit hlavní pěšinku, udělat ji tak rovnou, jak jen bylo možné, a postarat se o to, aby keře nebyly moc blízko. Z pilotních projektů pak vyplynulo, že ženy a dívky používají takové parky více a častěji, takže se tyto principy začaly uplatňovat u modernizace každého dalšího parku, nebo u vytváření nových ploch.
Na Vídni je také zcela jasně vidět, jak vzájemně propletené jsou skupiny lidí, pro které obvykle města přizpůsobena nejsou. V projektové studii například zmiňují fakt, že snaha o bezbariérový design je využitelná i pro jiné skupiny lidí než pro ty s omezenou mobilitou. Jedná se také o větší pohodlí a bezpečnost pečovatelek/pečovatelů, osob, které více vykonávají práce souvisící s péčí o domácnost a rodinu (nákupy, kočárky, doprovod ostatních osob) nebo o osoby zraněné.
Vídeň na každém kroku dokazuje, jak nezbytně nutné je dívat se na města z ženské a feministické perspektivy. Je smutným faktem, že urbanistické plánování je dominováno muži, a ti samozřejmě stavějí své návrhy na požadavcích, zkušenostech a zájmech mužů, a obvykle tak sklouzávají k zanedbávání perspektivy ostatních skupin v populaci.
A jednu perličku na závěr: některá veřejná místa ve Vídni byla schválně pojmenována po ženách, aby se zdůraznila jejich přítomnost v běžném životě a ve veřejných prostorách.
Pokud vás toto téma zajímá, mohl by se vám hodit i následující tip na knihu Leslie Kern Feminist City: Claiming Space in the Man-Made World, kde se můžete dočíst o socio-politických strukturách, vylučujících a diskriminačních praktikách a systematické represi v rámci urban-planningu.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.