Proč je i po 100 letech považována za jednu z ikon brzkého feminismu?
Frida Kahlo byla výjimečná žena a umělkyně, jejíž názory, myšlenky i obrazy vzbuzují debaty i dnes. Jako malířka byla unikátní. Lze jen těžko určit adjektivum, které by tak plně popisovalo ji jako osobu a osobnost. Nejblíže se dostane slovo „svobodná“, ačkoliv ona sama by s tím často nesouhlasila. Velmi ji ovlivnila jak nemoc v dětství tak zranění v mládí, a po zbytek života se potýkala s následnými komplikacemi a s trvalou bolestí. Malovat začala během rekonvalescence. Nezvykle na svou dobu (narodila se začátkem 20. století) a i přes postižení způsobené obrnou ji její otec podporoval ve sportu a také ji vzdělával v umění, filosofii a literatuře. V dospělosti se také angažovala v politice: rebelovala proti čemukoli konzervativnímu a v roce 1948 vstoupila do Mexické komunistické strany. Její komunistické přesvědčení je také dodnes jednou z věcí, za kterou je tvrdě kritizována.
Je zajímavé, že mnoho článků na téma Frida Kahlo a feminismus zmiňuje, že mnoho mladých žen, které se začínají o feministické hnutí zajímat, na ni ve svém průzkumu velmi brzy narazí a je pro ně poměrně jednoduché se s jejími ideály ztotožnit.
Frida sama sebe považovala za feministku. Vyzdvihovala svou ženskost, ať už na své vlastní osobě nebo v jejích kresbách, a zároveň se nebála odchýlit se od ideálu ženskosti té doby; naopak zachycovala ženskost tak, jak ji sama viděla na sobě i na jiných, a navzdory společenským očekáváním dál kreslila vlastní portréty s knírkem nebo srostlým obočím. Dávala důraz na charakteristické rysy, které patriarchální společnost označovala za neženské a ošklivé. Malovala věci, které i dnes jsou často tabu. Krev, zvláště tu spojenou s ženským tělem; (samovolný) potrat, porod, kojení a menstruaci, myšlenky na sebevraždu, a její verzi toho, co znamená být žena. Sdílela tak svou bolest a své zážitky, především poté, co se jí nepodařilo několikrát donosit dítě. Ukazovala něco, co je přirozenou součástí života mnoha žen, ale o čem se tak často mluví jen tichým hlasem a s implicitní hanbou. V té době bylo naprosto nemyslitelné malovat nebo vystavovat „ženská“ témata, a navíc tak otevřeně, jak to dělala Frida. Koneckonců i v dnešní době, o téměř sto let později, to není taková samozřejmost.
Byla zastánkyní socialistického proudu, a s ohledem na její životní zkoušky lze říci, že nepatří jen mezi průkopnice feminismu, ale i LGBTI komunity nebo lidí s handicapem. Přesto, že v životě mnohokrát velmi trpěla, snažila se skrz své umění ukázat, že ženy nejsou oběti a že bolest je součást nás všech, ale nedefinuje nás.
Frida byla v mnohém produktem své doby, ale je zjevné, že její umění a myšlenky, které reprezentuje, má přesah až do současnosti.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
