Feminismus v každodenním životě podle Financial Times
Financial Times uveřejnilo jako součást svého seriálu o Feminismu 21. století výpovědi pěti různých lidí, mužů i žen, o tom, jak vlastně v této době ve svém životě vnímají feminismus. Bylo zajímavé, že všichni se na začátku označili za podporovatele feministických ideálů, jejich faktické uvědomění si feminismu a nerovného postavení většinou přišlo až během různých životních situacích, a často ve chvíli, kdy to nečekali. Neočekávanost toho okamžiku byla ještě umocněna tím, že všichni vlastně věřili, že už je „dobojováno“.
Brooke Masters například uvedla, že po svých třicátých narozeninách proplouvala úspěšnou kariérou, měla děti, a svou pracovní nálož pak sama zmenšila z důvodu vyčerpání a ne proto, že by se setkala s diskriminační bariérou, která by jí zabraňovala v úspěchu. Vše se ale změnilo zhruba o deset let později, kdy přijala práci ve vyšším managementu. Najednou, jak sama uvádí, byla zase v minoritní pozici, jednou z hrstky žen kolem stolu. To ji přinutilo přehodnotit její předchozí zkušenosti: zjistila, že vlastně měla velké štěstí, a víc a víc si uvědomovala, že mnoho jejích přítelkyň a známých ho neměly. Uvádí třeba kamarádku, které byla odmítnuta definitiva v akademickém oboru, kde v té době byly velmi napjaté genderové vztahy. Čím víc si uvědomovala svou pozici, tím víc byla přesvědčena, že se musí znovu stát aktivní feministkou. Začala se ozývat v situacích, které velké množství lidí přechází, ať už z obav o svou pozici nebo aby se vyhnuli konfliktu, který často definují jako zbytečný, ale který ve skutečnosti zbytečný vůbec není.
Masters uvedla: „Feminismus po čtyřicítce začal být o tom, jak změnit celý systém tak, aby všichni měli k dispozici větší možnost volby. Přestala jsem se starat o to, jestli zapadám nebo vyhovuji společenskému ideálu ženy nebo pracovnice a začala jsem se soustředit na to, abych žila život, který mi vyhovuje – a svému týmu jsem doporučila totéž.“
Její poselství je právě toto: poskytnout všem co nejvíc možností, aby se každý mohl zařídit podle sebe a zároveň aby tak mohl zaručit, že práce, za kterou je zodpovědný, byla udělána. A její příklad přímo dokazuje, že to takto lze dělat i na vysokých pozicích, a stačí jen trochu vůle a tolerance.
Pohled Johna Gappera, business komentátora Financial Times je trochu odlišný. Říká, že pro něj feminismus byl něco vzdáleného, co nemohl správně uchopit. Hlavní myšlenku chápal, ale dle svých slov to nebylo téma, o kterém by si chtěl zjistit něco víc.
Postupem času si začal uvědomovat, že o feminismu přemýšlí víc a víc. Hlavním důvodem bylo, že se o něm bavila ženská část jeho rodiny. „Moje rodina mi ukázala věci, kterých jsem si dostatečně nevšímal: že emancipace žen je pořád ještě boj; že akademický úspěch nevede vždy ke zlepšení kariéry; že hrubé formy diskriminace už nejsou přijatelné, ale ty nenápadnější přetrvávají.“
Je třeba říct, že podobný přístup není ojedinělý. Hodně vyplul na povrch s kampaní #metoo, kdy se objevila spousta mužů, kteří uváděli, že když teď vidí, že se sexuální obtěžování děje i jejich rodinám – matkám, sestrám, přítelkyním a dcerám, uvědomují si, jak velký tento problém ve skutečnosti je. Při bližším přezkoumání však toto tvrzení za sebou zanechává hořkou pachuť. Co tito muži ve skutečnosti říkají je to, že až po tom, co si uvědomili, že se to týká žen v jejich životě, si také uvědomili závažnost celé situace. Dokud se pro ně problém nestal osobním, nebyl důležitý, nebo ženy, které na něj upozorňovali, nebyly dostatečně důvěryhodné. Jasně se ukázalo, že společnost tento problém zdaleka ještě nepřekonala.
Celý článek je k dispozici v angličtině na stránce Financial Times.
