Co znamená být ženou v 21. století?
Často se v našich příspěvcích zabýváme tím, jak uskutečnit nějakou větší, ideálně celospolečenskou změnu a přispět k tomu, aby ze společnosti vymizel sexismus a misogynie. Většinou se shodneme na tom, že je třeba změnit celý společenský systém, což je nesmírně náročné a nese to s sebou resistenci na každém kroku – a často i ze stran, odkud by to člověk nečekal. Je ale také dobré si uvědomovat, že individuálně také rozhodně nejsme bezmocní – a že nejefektivněji se dá nevyhovující systém rozložit zevnitř. Že záleží i na nás, jak moc se rozhodneme postavit současnému nevyhovujícímu systému a co můžeme udělat pro ty mladší nebo méně zkušené, které by se třeba chtěly zapojit a neví jak. A že záleží i na tom, jak budeme vychovávat naše děti, aby z nich nebyly jen další poslušní vojáčci, kteří ponesou odkaz této společnosti dál, a kteří nepoženou předsudky a nerovnoprávnost dál společností a nebudou je omlouvat tradicemi ale raději zapojí do procesu kritické myšlení.
O Chimamanda Ngozi Adichie jsme již psali ve souvislosti s jejím TedTalkem a následnou jeho publikací Všichni bychom měli být feministky. V souvislosti se začátkem tohoto příspěvku máme radost, že můžeme doporučit její další dílo Dear Ijeawele neboli feministický manifest o patnácti návrzích. Adichie nám nabízí v podstatě takovou kostru; osnovu, které se můžeme chytit, pokud chceme vážně začít uvažovat o tom, jak představit našim dalším generacím svět, který je pro ženy bezpečným a rovnoprávným místem k životu. Adichie nám nabízí jasný pohled na to, jak by mohla (a možná měla) vypadat konverzace o tom, co to znamená být ženou (a feministkou) v 21. století.
Tématu současného feminismu se Adichie věnuje poměrně hodně. Varuje totiž před tzv. lite feminismem: něčím, co se tváří velice feministicky, ale ve svém nitru vlastně podkopává ty nejdůležitější zásady feminismu jako takového. V zásadě jde často o nesprávné pochopení či uchopení myšlenky feminismu, které ale může napáchat více škody než užitku.
Jako ochutnávku jsme pro vás vybrali úryvek, kde Adichie mluví o moci v rukách žen.
„Jako náš známý Ikenga, který vždycky tak rychle popře, že by cokoli bylo zapříčiněno misogynií, který nikdy nemá zájem poslouchat nebo se zapojit, ale zato vždycky rád vysvětluje, že to ženy jsou privilegovaná skupina. Jednou řekl: „Přestože se rozumí, že můj otec je hlavou rodiny a celé domácnosti, v zákulisí tomu všemu vlastně vládne matka.“ Myslel si, že tím vyvrací sexismus, ale vlastně tím jen potvrdil, co jsem říkala. Proč „v zákulisí“? Pokud má žena nějakou moc, proč musíme zastírat, že ji má?
Tohle je ta smutná pravda: náš svět je plný mužů a žen, kteří nemají rádi mocné ženy. Jsme vychováváni tak, že považujeme moc za něco mužského a že mocná žena je pouhou anomálií. A proto musí být sledována. Ptáme se: je pokorná? Usmívá se? Je dost vděčná? Má rodinné zájmy? To všechno jsou otázky, na které se mocných mužů neptáme; a to ukazuje, že rozpaky nevzbuzuje moc jako taková, ale moc v rukou žen. Mocné ženy soudíme tvrději než mocné muže. A přesně toto umožňuje lite feminismus.“
Loading ...
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů
