Existuje prostor pro antisystémový feminismus?
Mýtus korporátního, systémového feminismu se v mainstreamu držel příliš dlouho na to, aby nezanechal žádné stopy. Je to ten typ feminismu, který říká, že pokud se dostatečně snažíte, pokud přidáte a budete na sebe tvrdší, cílevědomější, sebevědomější, tak vás systém odmění.
Ironie je naprosto zjevná. Nemáme systém měnit, máme se mu přizpůsobit. A potom, když budeme uznány jako dostatečně dobré pro stávající systém, tak budeme odměněny.
Snaží se nám namluvit, že tohle je jediná správná cesta, jak něco změnit a něčeho dostáhnout: tím, že pokud se budeme prezentovat jako stejně kompetentní jako průměrný bílý muž, budeme systémem přijaty a nakonec i dosáhneme kýžené rovnoprávnosti.
Určitě jste to také slyšely. Girl boss. Různé citáty o tom, jak to dáme, protože jsme ženy. Je víc než pochopitelné, z čeho tyto koncepty vznikly a proč jsou tak populární. Jenomže vlivem mainstreamové kultury se velice rychle zvrhly v něco, co odporuje feminismu jako takovému.
Tento typ feminismu se tváří, že nese výsledky. Když se podíváme třeba na hnutí #MeToo, mohlo by se zdát, že výše uvedená pravidla skutečně platí: pokud se semkneme a je nás dost, je možné, že se dostane i na takové násilníky, kteří mají takový status a takové prostředky, že by se na ně jinak těžko dostalo.
Na druhé straně ženy v Polsku, Maďarsku a USA přicházejí o nejzákladnější práva. V Česku jsou zkrácené úvazky, férové zastoupení žen v rozhodovacích pozicích, lépe řešená rodičovská dovolená, tresty za násilí spáchané na ženách a podobná témata součástí veřejného prostoru, ale skutečné a systematické změny jsou v nedohlednu. Jen namátkou je v posledních několika letech vytlačila pandemie, válka, energetická krize, diskuze o státním rozpočtu, penzijní reforma… Zkrátka vždycky je něco, co je jaksi důležitější, než ženy a jejich blaho v rámci naší společnosti.
Chyba je jednak v systému a jednak ve strategii, kterou korporátní feminismus razí. I ve chvíli, kdy systém připustí, že ženy mají právo a měly by mít prostor se brát za svá práva, snaží se je přinutit, aby to dělala v rámci systému. A jestli nám uplynulé roky něco ukázaly, je to fakt, že tento přístup nefunguje.
Anti-systémovost samozřejmě není nijak nový a světoborný nápad. V historii jsme se setkali s mnoha různými znevýhodňovanými skupinami lidí, kteří pochopili, že systém je zmanipulovaná hra, a jako taková se nedá vyhrát zevnitř, ale zvenčí. Stávající systém se samozřejmě jakékoli snahy o antisystémovost snaží potlačit a označit je jako militantní feminismus. Jenže to je jen další pokus, jak udržet ženy v přesně vymezených hranicích.
Příkladem žen, které se vzpírají systému, jsou například všechny ženy, které se jakkoli snaží umožnit ženám z Polska, Maďarska nebo Severního Irska přístup k bezpečným potratům, nebo ženy a organizace, které zveřejňují a nahlas, často a napřímo mluví o otřesných případech násilí na ženách, za které se u nás dostávají směšné tresty.
Ženy, které se takto angažují, jsou v nesmírně nekomfortní pozici. I bez toho je u nás feminismus pořád brán jako něco, čemu je v pořádku se posmívat, jako přežitek, jako výmysl. A každá žena, která o sobě řekne, že je feministka, se automaticky vystavuje možnosti posměchu. A v případě, že se vymezuje proti systému, je ta pravděpodobnost ještě větší. Přesto takové ženy jsou, a je na našem zvážení, jestli nejsou hodny větší pozornosti a následování.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
