Co všechno očekává česká společnost od žen v oblasti každodenní emocionální dostupnosti?
Možná si vzpomenete na komiksovou sérii Měla sis říct o neplacené práci a tzv. mental load, neboli řízení a hospodaření v rámci rodiny a/nebo domácnosti, kterou obvykle zastávají poměrně automaticky ženy a která je neoceňovaná, přehlížená a samozřejmě bez jakékoli finanční odměny. Podle našeho názoru jen máloco udělalo tomuto tématu větší službu než právě tento komiks, protože ty znázorněné situace byly tak známé a každodenní, že před nimi prostě nebylo možno uhnout.
S tímto tématem pak úzce souvisí i pojem emotional labour, emocionální práce, se kterým se snad více a více budeme setkávat na sociálních sítích a doufejme i mimo ně. Pod tímto názvem se skrývá zvládání emocionálních situací, ve kterých se každodenně nacházíme, ať už v práci nebo v osobním životě. Spadá tam třeba nezapomínání data narozenin členů rodiny nebo slušné chování ke klientovi. Je to jakékoli vynaložení energie k tomu, abychom se vypořádali s pocity ostatních lidí a zvládali společenská očekávání.
Hned na začátku zdůrazněme dvě věci: ano, je to skutečně práce (myslete třeba už jen na to, jak moc nám tyto situace ubírají energii) a ano, je genderově podmíněná.
Pokud mluvíme o pracovní sféře, nejzářnějším příkladem nám mohou být třeba prodavačky nebo letušky a podobná zaměstnání, kde blízký kontakt s lidmi vyžaduje značnou emocionální práci každý den. Je samozřejmě pravda, že i prodavač nebo stevard musí být slušný k zákazníkovi, ale zde nejde o institucionalizaci této emoční práce. Na rozdíl od žen jim nebývá naznačováno, nebo narovinu oznamováno, že musí vydržet i sexuální obtěžování od zákazníka, protože to prostě jejich práce vyžaduje. Navíc se u žen samozřejmě setkáváme se společenskými předsudky a stereotypy, podle nichž jsou ženy od přírody více pečující, pečlivější a trpělivější. Proto je také od žen očekáváno, že budou trpělivější, proto ženy často musí poučit kolegy, že některé poznámky nebo vtipy jsou nevhodné, proto je po ženách požadováno, aby více kontrolovaly své emoce než muži. A proto je u mužů výbuch hněvu brán jako průvodní znak alfa samce, kdežto žena by v té samé situaci byla označena za hysterickou.
V domácí sféře je pak emocionální práce vidět snad ještě zřetelněji: bývají to ženy, od kterých je očekáváno, že si zapamatují, všem připomenou a zorganizují oslavy narozenin, že omluví nemocné dítě ve škole, že zařídí vyzvednutí potomka z kroužku, že se postarají, aby nedošel chleba. Jsou to často ještě i dívky, po kterých je vyžadováno postarat se o mladší sourozence, protože společnost předpokládá, že to je jejich přirozenost. Kdokoli z rodiny má větší tendenci se s problémem obrátit na ženu, protože očekává, že žena se o něj (o problém i o člověka) postará s větší pravděpodobností než muž. Patří sem třeba i očekávání společnosti ohledně toho, že ženy automaticky chtějí mít děti, nebo tlak na dokonalý vzhled.
Tohle všechno společnost prostě očekává, protože podle nastavených pravidel je to pro ženy něco přirozeného. Není mnoho lidí, kteří se zamyslí nad tím, kolik energie a času tímto vším ženy tráví, jaké další nároky jsou na ně tímto kladeny a že i přes to všechno je všechna jejich práce v této oblasti přehlížena, protože je považována za součást ženské povahy, ženského údělu, ženské role ve společnosti. Tím, že všechnu tuto práci jako společnost nereflektujeme, poskytujeme mužům prostor být emocionálně leniví. A dokud je takto vychováváme, dokud jim svým chováním sdělujeme, že takto je to v pořádku, z jejich strany není důvod cokoli měnit.
Co se ale týče žen, emocionální práce ještě zhoršuje problémy, se kterými se potýkají doma, v práci, politice i jiných sférách. Často tyto problémy nejsou na první pohled zřejmé, hlavně proto, že jsme si na ně tak zvykli, že je bereme jako běžnou součást života. Ale mají skutečně obrovský vliv na naše každodenní životy, a jejich uznání a práce na jejich odstranění nepomůže jen společnosti jako celku, ale i konkrétním ženám, zejména v oblasti jejich vlastního duševního zdraví.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
