Dva úhly pohledu na domácí násilí poskytuje víceoborová odborná studie, která tematizuje domácí násilí nejen jako předmět zájmu moderního práva, ale také soudobé psychiatrie.
Domácí násilí, i navzdory tomu, že mu jako závažnému společenskému problému již začínají věnovat pozornost i mainstreamová média, je v oblasti psychiatrie relativně „neprozkoumaným územím“. Přitom souvislosti mezi agresí (ať už z perspektivy útočníka, tak i jeho oběti) a aspekty psychiatrickými jsou nesporné. Na postižení základních pojítek a definic souvisejících pojmů a problémů se zaměřila souborná studie Aktuální otázky domácího násilí v soudně znalecké praxi z roku 2010.
Domácí násilí platí za silně traumatizující delikt, který je o to více zraňující, že agresorem je blízká osoba, k níž má oběť emocionální vztah. Právě ten stojí i za – pro laické okolí často nepochopitelnou – skutečností, že oběť jednoduše násilníka neopustí. Oběť zároveň může z podstaty cyklických projevů domácího násilí podlehnout představě, že situace se zlepší. Autoři studie potom definují tři základní pocity, které oběti domácího násilí prožívají – jsou jimi (na počátku) stud, při pokračování násilných projevů vina, při dlouhodobém domácím násilí potom přecházející ve strach.
Autoři studie se dále zaměřují na „profil týrané osoby“ a konstatují, že jej v podstatě nelze sestavit, ačkoliv vyšší zranitelnost se obecně předpokládá u nezralých osobností, které nemají žádné zkušenosti z předchozích vztahů. Vedle toho je třeba přehodnotit základní stanovisko, že oběťmi domácího násilí jsou pouze ženy (neboť právě jimi se zabývá většina současných poznatků z oblasti domácího násilí). V této souvislosti je potom představena také teorie fenoménu dvojích dveří. První dveře jsou totožné bez ohledu na pohlaví, druhé dveře jsou potom specifické přímo pro muže. Týkají se konkrétně společenské stigmatizace muže, který přizná, že je týrán, což je v přímém konfliktu se stereotypními představami o mužích a ženách. Týraní muži zároveň sebe sami velmi dlouho nevnímají jako oběti domácího násilí.
Ať už jsou však oběťmi muži či ženy, dopady domácího násilí mohou dle studie vést k množství psychiatrických poruch, nejčastěji neurotických, poruch vyvolaných stresem, v určitých případech dochází také k projevům halucinací, narušení osobnosti, paranoie. Jedním z možných důsledků dlouhodobého týrání je potom vznik různých závislostí. Výjimkou nejsou ani situace, kdy násilník v oběti cíleně posiluje přesvědčení o tom, že „není normální“, příp. i zařídí hospitalizaci ve specializovaném zařízení. Tuto skutečnost potom dále může využít nejen při dalším týrání své oběti, ale také při případném prošetřovaní situace.
V závěru autorský tým konstatuje, že komplexní terapii následků domácího násilí je možné realizovat jen za předpokladu jeho dostatečné identifikace a znalosti kompletní anamnézy, a to ve spolupráci celého týmu odborníků, jako je psychiatr, psycholog, ale také v kooperaci se specializovanými organizacemi a často také s orgány činnými v trestním řízení.
V každém případě je však třeba začít se tématu domácího násilí věnovat nejen z hlediska moderního práva, ale i proniknout hlouběji pod povrch a neopomíjet tak psychiatrii, která je s tímto problémem neoddělitelně spjata.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
