Zpět na úvod

Cuéntalo, nebo-li řekni to

shutterstock_1023348073
Autor: Tereza Horňáková
Štítky:

Španělky se rozhodly nemlčet o sexuálním obtěžování a násilí

New York Times v dubnu uveřejnili článek o tom, jak se Pivovar Bernard na sociálních sítích vysmívá a znevažuje kampaň #MeToo. Článek si můžete přečíst tady, vyjádření Pivovaru Bernard, ve kterém zpochybňuje výpovědi žen, které se do kampaně zapojily a demagogicky se snaží odvést pozornost od skutečného problému, kterým je sexuální nátlak a/nebo násilí vůči ženám od cizinců, členů rodiny či osob v pozici síly nebo autority, k imaginárnímu honu na muže a k ženám, které rozkládají společnost, protože už nemlčí, když je muži obtěžují, je k dispozici zde. Celý článek z NY Times tak trochu pálí na duši: přestože našince až tak nepřekvapí misogynie a sexismus Pivovar Bernard, přece jen zamrzí, když zahraniční tisk bez větších emocí informuje o tom, že podobný názor jako PB sdílí většinová česká společnost. Minimálně to z naší strany stojí za zamyšlení.

Toto se stalo v týdnu, kdy se ve Španělsku objevila lokální obdoba #MeToo: jmenuje se #cuéntalo, v překladu „řekni to“. Pod tímto hashtagem vyjádřily desetitisíce žen podporu a solidaritu s obětí nechvalně známého soudního procesu přezdívanému „Smečka“, podle názvu skupiny, ve které si násilníci povídali o tom, co všechno ženě provedli. Tisíce lidí protestovali proti verdiktu (soud pachatele uznal vinnými ze zneužití, nikoli znásilnění, a tudíž všichni dostali nižší tresty, než by byli dostali za znásilnění), a mnohé ženy se pak přidali ještě k další formě protestu na internetu: sdílely své každodenní zkušenosti, aby poukázaly na případy, kdy zažily sexuální a/nebo násilí od členů rodiny, učitelů, nadřízených, cizinců a jiných osob z pozice autority.

„Byl to můj otec a ani už si nepamatuji, kdy to začalo. Byly mi dva, tři roky? Méně? Teď mi je 41 a před několika měsíci jsem zase začala chodit na terapii, protože i když jsem si myslela, že už jsem se s tím vyrovnala, není to pravda. Chronická deprese, záchvaty úzkosti, noční můry…. Nikdy jsem neměla partnera. Cítím se bezpečně jenom když jsem sama.“

„Když mi bylo 12, cizinec se na mě udělal v městském autobuse, kterým jsem jela domů. Ani jsem se nepohnula. Cítila jsem hanbu, vinu, znechucení. Řekla jsem to až o mnoho let později. Žila jsem, jako by se to nestalo, ale roky jsem nenosila sukni. Tohle byl první případ, který si pamatuji.“

„Bylo mi 13, kdy se mě učitel začal bez mého souhlasu dotýkat, a dělal to tři měsíce. Měla jsem deprese a pokusila se o sebevraždu. Teď to říkám, protože už se nebojím.“

„15 let. Tichá ulice. Mladý muž se na mě vrhne zezadu a sahá mi na zadek. Šeptá: jsi krásná. Nic neříkám. On jde pryč. Pak přijde zpátky a zkusí to znovu, tentokrát mě drží pevněji za boky a tře se o mě. Křičím. On jde pryč. Dva lidé se na mě podívají. Cítím hanbu.“

Blogerka Alejandra Tuk potom zveřejnila příběh Any Orantes z Granady z roku 1997: „Můj manžel mě týrá. Požádám o rozvod. Kvůli rozsudku musím žít v druhém poschodí domu, kde žije můj tyran. Řeknu svůj příběh v televizi. On se naštve, protože jsem to ohlásila, přijde ke mně, přiváže mě k židli a upálí mě zaživa. Říkám vám to je, protože Ana Orantes už vám to říct nemůže.“ (Zdroj: BBC)

Toto jsou skutečné příběhy skutečných žen, kdekoli na světě. Jakékoli zpochybňování toho, co se ženám děje, odvádění pozornosti a demagogické formulace typu „S takovou nebudou moci muži už nikdy ženu ani pozvat na rande, aby u toho nebyli nařčeni z obtěžování“ jen napomáhají stávajícímu systému, ve kterém jsou takovéto příběhy pro ženy každodenní realitou.

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

 

Další články