
Nároky mocných, bílých mužů na společnost a vzhled žen i mužů tehdy a teď: mají něco společného?
Film Baze Luhrmana Elvis by neprošel Bechdel testem. Pro připomenutí: Bechdel test je pomůcka, která se používá jako měřítko reprezentace žen v televizi, literatuře a kultuře obecně. Aby dílo tímto „testem“ prošlo, musí splňovat následující podmínky: musí zde být alespoň dvě (1) ženy, jejichž jména jsou konzumentovi známy (2), a které spolu mluví o něčem jiném než o muži.
Tyto podmínky film nesplňuje. Je v něm ovšem scéna, která by měla rezonovat s každým, kdo cítí potřebu vymezovat se proti statutu quo ve dnešní společnosti. Když Elvis poprvé vystupuje před obecenstvem, film zachycuje, jak dokázal během jedné písně nadchnout a zaujmout (v té chvíli především) ženskou část publika. Kromě reakcí žen a dívek kamera ovšem stráví poměrně dlouhou dobu na tvářích mužů, kteří jsou zjevně naprosto šokováni tím, co se jim odehrává před očima. Během momentu je vám jako publiku jasné, že nedokážou pochopit, proč by někdo jako Elvis měl ženy zajímat. Při jeho popisu padnou slova jako „hubeňour v růžovém obleku s namalovanýma očima“, který u zpěvu provádí „nemravné“ pohyby.
A ti muži netuší, proč se to ženám líbí. Oni si totiž myslí, že idea světa, kterou si pro sebe vytvořili a v rámci které určili, co by se podle nich mělo a nemělo ženám líbit, je ta jediná správná. Tyto názory si vytvořili v závislosti na tom, jak oni sami vnímají maskulinitu, případného ideálního partnera pro ženu, a také jak oni sami vnímají ženy a jejich touhy a potřeby. Luhrmannovi se během několika záběrů podařilo mistrně ukázat, že tito muži neměli ani tušení, co jejich ženy zajímá, baví, přitahuje.
Protože se jich neobtěžovali zeptat. Vytvořili si vlastní závěry založené na jejich vidění světa, a tyto závěry potom projektovali na ženy v jejich životech. I jejich reakce byla očekávaná: namísto toho, aby zkoumali sami sebe, snažili se odklonit pozornost. Do karet jim samozřejmě hrál i bezostyšný rasismus, typický pro Americký jih (nejen) v té době. Elvis porušil pravidla toho, jak by se bílí muži měli pohybovat, vypadat a zpívat. A ženy, kterým se to líbilo, porušily pravidla jejich světa.
Že taková situace byla v 50. letech v republikánském pásu USA není až takový šok. Alarmující je ovšem to, jak moc je tato situace stejná pro nás, v Evropě 21. století. Od politiků, kteří aktivně omezují základní lidské svobody žen nebo LGBTQ+ komunity nebo podporují politické systémy v jiných zemích, které si toto dávají za cíl, až po běžné muže, kteří si berou za své právo třeba určovat dle svého soukromého názoru stupeň vyzývavosti oblečení žen.
Jako společnost jsme se měli posunout o ohromný kus, a místo toho jsme udělali pár kroků, které nám navíc v některých případech uklouzly o kus zpět. Důsledky toho, jak si bílí mocní muži dělají nároky na určování běhu společnosti a rozhodování o právech ostatních, vidíme teď skoro každý den. Místo toho, abychom ho zadusili, nabývá tento trend na síle.

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů