Zpět na úvod

Co měla na sobě?

shutterstock_161909096
Autor: Vanda Černohorská

Zaznamenali jste v médiích případ indické dívky, která se stala obětí brutálního skupinového znásilnění a na následky tohoto hrůzného činu později zemřela? Nejenom v Novém Dillí, ale i v mnoha dalších světových metropolích vyšli protestující do ulic a dožadovali se spravedlivého trestu pro pachatele i zavedení účinných opatření, která podobným případům zabrání. Smutným faktem nicméně zůstává, že takto medializované případy představují pouze špičku ledovce hojně rozšířeného fenoménu.

Znásilnění patří mezi nejčastější formy sexuálního násilí. Vzhledem k tomu, že se řada obětí rozhodne případ raději nenahlásit, přesné statistiky nejsou k dispozici. Se znásilněním je totiž spojená nejenom společenská stigmatizace, ale i řada dalších mýtů a stereotypních představ, které skutečnou povahu této násilné činnosti zamlžují. Prvním a zároveň jedním z nejzávažnějších stereotypů je tzv. mýtus spoluviny, který staví oběti znásilnění do velmi obtížné situace. V rámci jiných trestných činů, jakými jsou například loupežná přepadení, je pozornost zaměřovaná na pachatele, který se musí hájit a dokazovat svojí potenciální nevinu. V případech znásilnění to bývá často oběť, jejíž pravdomluvnost je vystavena podrobné a traumatizující analýze. Oběť tak musí nejprve příslušné úřady přesvědčit, že k trestnému činu skutečně došlo a zároveň vyvrátit často rozšířenou domněnku, že za něj není nijak odpovědná. Mýtus spoluviny totiž spočívá v přesvědčení, že pokud oběť/žena porušila některý ze stereotypních předpokladů o spořádaném ženském chování, nese částečnou vinu na tom, co se jí stalo. Mezi takové stereotypní představy o nevhodném ženském chování patří např. „vyzývavé“ oblečení, neúměrné pití alkoholu, zdržování se v nevhodnou dobu na nevhodných místech, nebo přijmutí pozvání do auta či bytu budoucího pachatele. Jak ale upozorňují lidsko-právní aktivisté, obětem znásilnění je potřeba věnovat maximální podporu a nezlehčovat daný trestný čin dotazy na to, zda náhodou pachatele „nevyprovokovala“. Takové přenášení zodpovědnosti z pachatele na oběť je jedním z hlavních důvodů, proč se řada žen (které jsou v drtivé většině případů oběťmi znásilnění) rozhodne případ vůbec nenahlásit.

Další stereotypní představou je mýtus pachatele jako netvora. Toto rozšířené pojetí násilníka, se kterým se kriticky vyrovnává většina relevantních teoretických publikací na téma znásilnění srovnáním s reálnými statistikami, pojímá pachatele jako vyšinutého násilníka, jež na svoji oběť číhá v tmavých uličkách a temných parcích. Ženy jako potenciální oběti znásilnění jsou tak díky těmto stereotypním představám utvrzovány v představě, že svět „tam venku“ je plný nebezpečí a tudíž do něj není radno bez doprovodu vůbec vstupovat. Jak ale ukazují aktuální výzkumy z České republiky i ze zahraničí, domácí sféra partnerských vztahů bývá až příliš často mylně považována za oázu klidu a bezpečí. Ve více než polovině všech nahlášených případů znásilnění oběť svého pachatele zná, jde o jejího kolegu z práce, kamaráda ze školy, rodinného známého nebo přímo partnera či manžela. Zkušenost konkrétních žen se tak diametrálně liší od rozšířených mýtu, což v konečném důsledku stěžuje prevenci i postih tohoto trestného činu. Řada neziskových organizací, které se zabývají podporou obětí znásilnění, se proto snaží o celospolečenskou osvětu. Prostřednictvím nejrůznějších kampaní ujišťují oběti znásilnění, že se nemusí bát svůj případ nahlásit. Zároveň ale cílí na potenciální pachatele i proti zažitým mýtům, když zdůrazňují, že krátká sukně nebo přijetí pozvánky na skleničku neznamená souhlas s narušením tělesné integrity.

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

Další články

Michelle Obama

Michelle Obama: Becoming

Může životní příběh bývalé první dámy USA oslovit českou společnost? V českém překladu se kniha od Michelle Obama ...