Zlepšuje se chápání sexuálního obtěžování, nebo přešlapujeme na místě?
Seriál o sexuálním obtěžování uveřejněný v Deníku N nám, jako společnosti, zase nastavil zrcadlo. Určitě jsme to potřebovali, ale není jisté, jestli jsme si z toho něco odnesli. Někteří tuto akci označují za české #MeToo. Zatím to tedy tak nevypadá, protože reakce, které se snesly na příběhy žen, které se rozhodly se svěřit se se svými zážitky, musely šokovat i ty, kteří tak nějak už tušili, jak to je u nás nejen s povědomím o sexuálním násilí, ale i s přístupu k jeho obětem.
Ta škála reakcí se skutečně dala předpokládat. Na umírněním konci byly poněkud zaražené odpovědi (především) mužů, které (i přes veškerou medializaci tohoto problému) skutečně upřímně překvapilo, že situace je taková, jaká je. Tyto reakce pak pozvolna přecházely do (ne)hraného údivu, že něco takového se tady přece nemůže dít. A i pokud by oni milostivě připustili, že ano, tak to přece nemůže být v takovém měřítku. Musí to být tedy nějakým způsobem chyba těch žen, že přitahují takovéto typy. Dále se přesouváme k lidem, kteří absolutně bez skrupulí obvinili tyto ženy ze lži, a často to doprovodili komentářem typu, že by měly být rády, že se o ně vůbec někdo zajímá.
Zvláštní kategorii pak tvořily ženy. Některé se přidaly se svými zkušenostmi. Některé řekly, že jim ani nikomu, koho znají, se nic takového nikdy nestalo, a tudíž to není možné. Některé si i přisadily, že ženy, které se neumí proti úchylovi ohradit, jsou chudinky naprosto postrádající zbytky sebevědomí, popřípadě hloupé hysterky. Od žen samotných to nějak bolí a mrzí víc, že? Jedna žena (!) dokonce napsala článek, ve kterém se objevil názor, že: „… v případě sexuálního obtěžování jde v první řadě o změnu vědomí vlastní hodnoty. […] Je na vás, kam to necháte zajít a jak odpovíte.” Jinými slovy, pokud vás někdo sexuálně obtěžuje, můžete si za to sama.
V minulosti jsme se i na našem webu zabývali pseudoargumenty typu „to už ani nemůžu podržet ženě dveře, abych nebyl označen za úchyla“, které jsou samozřejmě dohnány ad absurdum a používány jen proto, aby odvedly pozornost od skutečného problému a znehodnotily jeho závažnost. Přesto se téměř okamžitě začaly objevovat pod všemi výpovědmi a komentáři. Zatím to vypadá, že tento (nejen český) pseudoargumentový evergreen jen tak nezmizí.
Všechny tyto ženy, které promluvily, šly s kůží na trh proto, aby ukázaly, že problémy sexuálního obtěžování nejsou v žádném případě izolované události, které se dějí někde na pokraji společnosti, ale naopak jsou hluboce ve společnosti integrované a dějí se mnohem častěji, než si je většina lidí ochotna připustit. Všechny nebo téměř všechny musely překonávat velké obavy z reakce veřejnosti. A všechny byly dehonestovány, uráženy i napadány. Tedy stalo se jim přesně to, proč v prvé řadě mnoho z nich o svých zkušenostech mluvit nechtělo. A i přesto všechno příště zase uslyšíme hlas veřejnosti, který nechápe, proč to ty ženy, kterých se to týká, neřeknou hned poté, co se jim něco takového stane. Točíme se v kruhu a zatím jsme si nedokázali prokousat cestu ven. A sžírá nás otázka budoucnosti: vychováváme další generace tak, aby jejich reakce na takovéto příběhy nebyla stejná, jako teď ta naše v roce 2020?
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
