Zpět na úvod

Byl by to hřích

Chiang,Mai,,thailand,-,March,3,,2018,:,Close,Up
Autor: Kateřina Pavésková
Štítky:

Homosexualita v 80. letech a počátek epidemie AIDS a zrcadlení společnosti současnou optikou

Není asi sporu o tom, že doba covidová nahrává streamovacím platformám, na kterých se dá shlédnout skutečně široká škála pořadů různé hodnoty i kvality. A přestože se obecně více času stráveného u obrazovky nepovažuje za ideální trávení volného času, možná nám tato doba dala prostor se hlouběji zabývat tématy, na které bychom jinak měli méně prostoru. Bez zbytečného moralizování o tom, že by všechno, co sledujeme, mělo mít nějaký přesah, se asi shodneme na tom, že i díky těmto platformám se nám třeba podaří objevit něco, co nás zasáhne a donutí si posedět s pocity, které se v nás objevily. Jedním z takových pořadů by rozhodně mohl být seriál It’s a Sin, sledující skupinu přátel společně žijících v Londýně na začátku 80. let, zrovna když se začne rozbíhat epidemie viru HIV a potažmo nemoci AIDS. Seriál má pět dílů, a přesto vám už v tom prvním přirostou hlavní postavy k srdci. Tempo je strhující a díky tomu, že se jedná o nedávnou historii, v podstatě dobře víte, kam děj směřuje. I tak se nemůžete přestat dívat.

Ti z nás, kteří si pamatují 80. a 90. léta v Česku a styl informování o AIDS, asi nebudou tolik překvapeni. Z pohledu těch, kteří to nepamatují ale musí jít vlastně o naprosto šokující, nelidské a (doufejme) nepochopitelné jednání s lidmi, kteří se ocitli v té nejzranitelnější situaci. Do jisté míry je tento seriál sociálním komentářem, který zřetelně poukazuje na zastaralé, pomýlené mocenské struktury, společenské předsudky a strach, a též na to, co se stane, když se to všechno sejde dohromady. Zároveň je i projevem úcty všem těm, které jsme tehdy ztratili. A měla by to být i živá připomínka toho, že patriarchální společnost a mocenské struktury v ní fungující zde stále hrají významnou roli. A že se v pohledu na homosexualitu sice samozřejmě posunujeme tím správným směrem, ale že současný status quo je zcela nedostačující. Co se týče České republiky, práva homosexuálů jsou neustále stavěna na zadní hořák, zejména co se týče manželství a adopce dětí.

Přesah do dnešní doby stižené celosvětovou pandemií, a který je určitě do jisté míry záměrný, je možná ještě více bolestivý, než vzpomínky na 80. a 90. léta. Srovnejme situaci, kdy lidé, kteří zatím neví, jak moc je AIDS nakažlivé a jakým způsobem drhnou s téměř panickou hrůzou hrníčky, misky, podlahy a byty – a vzpomeňme si na jaro 2020, kdy mnoho z nás dělalo to samé. Srovnejme neznalost, strach a z toho pramenící nedůvěru až zášť k nakaženým lidem tehdy a v rámci seriálu – a na jaře 2020, kdy se mezi nás dostávaly historky lidí z karantény, kterým neměl kdo jít nakoupit, protože se jich sousedé báli, štítili a dávali jim šíření koronaviru za vinu. Jak můžeme říci, že jsme se jako společnost poučili, posunuli, vzdělali, když jsou naše reakce v podstatě totožné jako před 40 lety?

Jistě, prvotní reakce je strach. Je to přirozené a z biologického hlediska nutné, protože jenom tak jsme přežili až doteď. Další reakce jsou ale už na nás a jdou na vrub našemu společenskému uspořádání a našemu svědomí. Jako společnost jsme téměř pyšní na naši „toleranci“ homosexuality a homosexuálů, ale k bezpodmínečnému přijetí se jako celek stále ještě neblížíme.

To, jak se jako společnost chováme k trans* lidem nás vrací o mnoho dále než jen do 80. let minulého století. Trans* lidé jsou pro většinovou společnost naprosto na okraji zájmu — tak nějak se ví, že existují. Ale osvěta, pochopení, přijetí jsou stále v nedohlednu. Stále se ozývá argumentace o tom, jak je transexualita důsledkem „této doby“, přestože existuje spousta důkazů, že tomu tak není.

Na závěr snad ještě něco k zamyšlení: proč jako společnost nevnímáme vytváření nediskriminujícího prostředí jako dobrou věc? Proč stále trváme na konvencích a přežitcích a nejsme schopni se přeorientovat na odstranění nerovností? V tomto duchu se na webu inicitavity Jsme fér objevila věta, která by se měla objevovat ve veřejném prostoru častěji a důrazněji: „Vytváření nediskriminujícího prostředí má navíc příznivý vliv na celou společnost, nejen na ty jedince, kterých se bezprostředně dotýká.“

„Zlepšujeme se jako společnost ve vytváření nediskriminujícího prostředí?”

  • 0
  • 0
  • 0

Zobrazit vysledky

Loading ... Loading ...

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.

Projekt podpořila nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

Další články