Možnost volby tvaru příjmení ohrožuje patriarchální hodnoty!
Když jsme minule psali o nepřechylování, nejvíce rezonovala článkem myšlenka, že jazyk by neměl být nadřazený svobodné volbě a právu na to jmenovat se, jak chceme. Na tom se nic nemění, naopak si myslíme, že je třeba si to ještě více připomínat, protože přesně tohle by mělo být středobodem veškerých diskuzí na toto téma. Koneckonců i v odůvodnění návrhu zákona o nepřechylování ženských příjmení se uvádí: „Ženy mají pro volbu způsobu uvádění příjmení své vlastní subjektivní důvody, jejichž závažnost by neměl posuzovat stát a neměl by klást nelegitimní překážky pro realizaci svobodné volby ve vztahu k výběru způsobu zapsání příjmení žen.“
Po červnovém přijetí návrhu tohoto zákonu jsme si mohli znovu projít kolečkem názorů cizích lidí na to, jak by se žena měla (chtít) jmenovat, jestli podle jejich názoru je to správné, a co to o takových ženách vypovídá. Ten poslední bod je vždycky součástí těchto debat a pomáhá tak dokreslovat absurditu celé situace.
Jako první se samozřejmě rozpoutalo lingvistické peklo, kde nechyběl ani evergreen všech argumentů, že když v (doplňte libovolný sport, většinou bývá z neznámého důvodu protežován tenis) Navratil porazila Williams, nebude poznat, kdo vyhrál nad kým. Ruku v ruce s tím jde poznámka o ekonomice jazyka, kvůli které by bylo nepraktické přidávat k příjmení alespoň jedné z hráček křestní jméno, aby byla informace jednoznačná na první dobrou.
V záplavě pobouřenosti by ovšem nemělo zapadnout, že všechny jazyky s sebou nesou jistou míru dvojznačnosti a že ekonomika jazyka je sice fungující princip, ale neznamená to, že se jí vše podřizuje. Když moderátor mluví o Federerovi, taky často přidává i křestní jméno Roger, ačkoli všichni ví, o kterého Federera jde, prostě to v některých větách lépe zní.
Pokud by si jazyk nebyl schopen poradit s takovýmto problémem, byl by odsouzen k zániku. Navíc: jazyk má sloužit nám, je to živé médium, a aby přežil, musí se měnit a přizpůsobovat novým situacím a požadavkům.
I kdybychom všechno výše uvedené ignorovali, stále vracíme k původnímu argumentu: nic z toho není a nikdy by nemělo být dostatečným důvodem k tomu, aby ženy neměly možnost volby nad tvarem svého vlastního příjmení.
Všechny tyto lingvistické argumenty jsou ve svém důsledku jen zástěrkou pro daleko větší problém: nastavení společnosti tak, aby mužům, mužskému vidění světa a mužské pohodlnosti kladla co nejmenší odpor. To se pak promítá v postojích vůči čemukoli, co chtějí pro své místo ve společnosti prosazovat ženy. Nastavení, které je nejvýhodnější pro muže, je stále ještě pro naši společnost standard; je přijatý a zakořeněný do té míry, že vůči němu posuzujeme a podřizujeme tomu všechno ostatní, a tím vzniká prostor pro odsuzování čehokoli, co se tomu vymyká. Znovu tím narážíme i na strach (především) mužů, že jim budou odebrány výsady, které oni považují za samozřejmost. Důsledkem toho je bagatelizování jakýchkoli požadavků o narovnání celého systému. V české veřejné sféře je v tomto šampionem Karel Oliva, bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český, který se s železnou pravidelností účastní debat o nepřechylování a označuje důvody pro nepřechylování za emotivní a iracionální. Nelze si nevšimnout, že používá slova, kterými se odjakživa společnost snažila podsunovat ženám, že jejich pozice má být podřízená, protože na rozdíl od mužů jsou na jakékoli rozhodování o čemkoli (včetně zjevně vlastního příjmení) příliš emocionální a iracionální (a hysterické). V poslední době mu konkuruje i bohemista Oldřich Uličný, který ve svém názoru pro Lidové noviny označil debatu o tvaru ženských příjmeních za „zdánlivě neškodné blábolení“, která je však jakýmsi předskokanem ideologie o nebinaritě. O moc lepší příklad o vlivu patriarchálního smýšlení na naši společnost jsme si asi nemohli přát.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
