Na konci února vydala Amnesty International zprávu o stavu lidských práv v ČR. Jedním ze zmiňovaných bodů bylo odškodnění (především) Romských žen po nucené sterilizaci. Asi vás nepřekvapí, že situace není příznivá.
Začátek celé aféry se datuje do období minulého režimu, kdy se komunistická vláda snažila regulovat porodnost romské komunity tím, že prováděla sterilizace bez předchozího informovaného souhlasu. Argumentovala tehdy slovy, že toto jednání je „v zájmu zdravé populace“. Dodnes není a pravděpodobně nikdy nebude znám přesný počet žen, které byly ke sterilizaci donuceny.
Některé ženy se daly do boje za svá práva a inspirovaly tak mnoho ostatních; některé se k tomuto kroku neodhodlaly a pravděpodobně ani neodhodlají. Je třeba na tomto místě říct, že takovéto chování je naprosto normální u obětí násilných trestných činů, jako je zrovna sterilizace nebo například znásilnění.
Obava ze společenského odsouzení a stigmatu, ze špatného zacházení při vyšetřování a celkový strach z následků je naprosto přirozená lidská reakce. Právě proto je také počet obětí pouze odhadován. Ví se, že se z velké většiny jednalo o romské ženy, ale později se také ukázalo, že se kauza týkala i mentálně postižených žen a v některých případech i mužů.
Zpráva Amnesty International uvádí:
„1. října vláda odmítla návrh zákona na odškodnění pro romské ženy, které byly nuceně sterilizovány v období mezi lety 1966 – 2012. Návrh zákona presentovaný ministrem pro lidská práva měl za cíl zajistit pro tyto ženy přístup k vyrovnání, např. peněžní vyrovnání včetně případů, kde se ženy nemohly svého práva domoci soudně kvůli promlčecí době. V dopise předsedovi vlády v říjnu naléhal evropský komisař pro lidská práva, aby zákon vstoupil v platnost. Předseda vlády odmítl toto doporučení s argumentem, že to není nutné.“
Předseda vlády Bohuslav Sobotka ovšem neskončil jen u výroku, že vyrovnání „není nutné“. Vyjádřil se dokonce v tom smyslu, že ve spoustě případů je nárok na vyrovnání promlčen a že by ženám měla stačit omluva a upravení pravidel zákroku.
Možná, že si pan premiér nedovede představit, co pro člověka znamená být proti své vůli sterilizován. Možná si to nedokážeme představit ani my ostatní.
Znepokojující je ovšem absolutní nedostatek empatie vůči lidem, kterým bylo takto ublíženo. Sterilizace není navenek vidět. Není to část těla, u které si na první pohled všimnete, že něco chybí.
Faktem ale zůstává, že těmto ženám (a mužům) skutečně něco chybí: byli násilným způsobem připraveni o možnost rozhodovat o tom, jestli budou mít (další) děti. Stát se vůči nim zachoval hrůzně a nikdo jim nemůže tuto možnost rozhodování se o vlastním životě vrátit.
Ale můžeme jim vrátit trochu důstojnosti, kterou si bezpochyby zaslouží.
Výroky vlády spíše nadále přispívají k živení pocitu, že se vlastně nic tak hrozného nestalo, a pokud ano, je to již dlouho a omluva a změna pravidel by tedy měla být dostačující.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
