Anička strávila loňský školní rok díky AFS Mezikulturní programy v zahraničí. Přečtěte si její příběh ze země vycházejícího slunce plný zážitků a jedinečných zkušeností.
„Svůj rok v Japonsku jsem strávila ve městě Fukui na západním pobřeží ostrova Honšú. Byl to nejkratší rok mého života. Hlavně proto, že jsem toho za tak krátkou dobu ještě nikdy tolik nestihla – navštívila jsem Tokio, budhistické chrámy, potkala jsem spoustu zajímavých lidí a to nejen Japonců, vyzkoušela jsem si kaligrafii…
S japonskou hostitelskou rodinou, u které jsem bydlela, jsem si sedla hned zkraje. I když zpočátku většina konverzace probíhala spíš rukama a nohama než mojí lámanou japonštinouJ
I v otázce trávení volného času jsme brzy našli společnou notu. Chodili jsme na výstavy, do kaváren i do přírody. Ve škole jsem o kamarády neměla nouzi. Jakmile se ukázalo, že se trochu domluvím, neustále mě zvali ven, abych si vyzkoušela různé pro mě dosud neznámé mimoškolní aktivity. Chodila jsem do pěveckého sboru a díky tomu jsem měla možnost o Vánocích zpívat na veřejnosti i v nemocnici koledy v japonštině i němčině. Dělala jsem kyudo – japonskou lukostřelbu, která mávlastní filozofii, jež je založená na hledání pravdy, dobra a krásy. Nakoukla jsem i pod povrch čajového obřadu, který je tradičním rituálem ovlivněným Zen Buddhismem, při němž je sušený zelený čaj nebo matcha obřadně připravován zručným odborníkem a servíruje se malé skupině hostů během poklidného sezení.
Dostala jsem se i k cestování, ačkoliv jsem toho z Japonska nakonec neviděla zdaleka tolik, kolik bych bývala chtěla. Fascinovala mě různorodost jednotlivých oblastí. Viděla jsem živá velkoměsta plná lidí versus poklidný tradiční venkov s typickými japonskými zahradami. S ostatními studenty ze zahraničí jsem měla množství příležitostí mluvit o kulturních rozdílech a zvycích. Tak například škola: Chodila jsem do dívčí budhistické školy, nosila jsem uniformu a každé ráno jsme vyučování začínali modlitbou. Neustále jsme objevovali, co mají naše země společného a čím se liší. Japonci si například hodně zakládají na hygieně. Když má Japonec rýmu, okamžitě si nasazuje roušku, se kterou vyráží na veřejnost. Zajímavým zvykem je večerní koupel, kdy se postupně každý člen rodiny osprchuje a pak zamíří relaxovat do vany. Kde se tak v průběhu večera vystřídá celá rodina. S Japonci jsme si podobní například v tom, že se jako jedni z mála národů doma přezouváme. Skrze všechny ty rozdíly, jak se věci dají různě dělat a vyjádřit, a přitom se nedá říct, že by některé způsoby byly lepší nebo horší, mi slovo kultura začalo dávat docela nový smysl.
Těžko se to vysvětluje, ale svět se tak zvláštně zvětší, to jsou ty nové možnosti, a zároveň zmenší a dá se na něj dívat trochu s odstupem. Každopádně si člověk najednou uvědomí, proč to má doma vlastně hrozně rád.
Věřím, že jazyk je klíčem k pochopení kultury, a japonština je velmi krásný jazyk. Japonská kultura za trochu studia rozhodně stojí.“
Anička Z., absolventka AFS programu v Japonsku
Mezinárodní společnost AFS Mezikulturní programy každoročně vysílá přibližně 60 českých středoškoláků do zahraničí, aby si splnili svůj sen a strávili tři až deset měsíců na místní střední škole a v místní rodině. AFS každý rok nabízí několik stipendií, letos je jedním z nich i stipendium do Japonska od března 2019.
Přihlaste se do 24. srpna na www.afs.cz a nezmeškejte svoji šanci! Výběrové řízení proběhne 28. srpna 2018.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
