Kauza s incidentem na táboře Idy Kelarové nám jako společnosti nastavuje zrcadlo. Nechme pro potřeby tohoto článku stranou otázku toho, jestli policie měla nebo neměla přijet prověřit situaci, kdy je nahlášeno, že se v blízkosti dětského tábora střílí. Je zřejmé, že toto by otázka vůbec být neměla a budeme doufat, že z (ne)reakce policie budou vyvozeny patřičné důsledky. Pojďme se věnovat tomu, jak na incident zareagovala široká veřejnost.
Již po několika hodinách se z diskuzí vyčlenily tři hlavní směry:
- zpochybňování toho, co se „doopravdy“ stalo a přemítání, že si možná děti zasloužily, aby se na ně řvalo a výstražně střílelo. Připomíná to argument, který se tak často objevuje u případů znásilnění – „je to samozřejmě špatné, ale neměla chodit potmě sama/mít oblečenou sukni/být namalovaná atd.“ Nebo-li klasický victim blaming, tedy svalování viny na oběti a omlouvání pachatele
- vybízení k tomu, aby se příště střílelo rovnou do dětí. Jistě, lze argumentovat, že internet či papír snese všechno, koneckonců názory tohoto typu jsou k vidění u každé diskuze vztahující se například i k uprchlickému tématu. Ale opravdu je tohle cesta, kterou se jako společnost chceme a nestydíme vydat?
- přejití celého incidentu bez poznámky a zdůraznění toho, jak to, že si někdo dovolil udělat tábor jen pro romské děti, jestli to náhodou není diskriminace majoritní společnosti a jak k tomu přijdou bílé děti, kterým rodiče „musí“ tábor platit.
Co z toho tedy vyplývá?
V prvé řadě to, že tomuto vzorku společnosti je nemožné se zavděčit. Stěžují si na chování Romů, ale když někdo vyvine iniciativu k tomu, aby se děti lépe integrovaly, aby se jim dostalo hlubšího vzdělání, aby se lépe naučily dovednostem, které po nich společnost v rámci integrace vyžaduje, aby se u nich rozvíjelo nadání a dovednosti potřebné k úspěšnému životu a začlenění do většího celku, zase je to špatně.
Zase a znova se vracíme k privilegiu bílých, kteří nemají tušení, že „startovní podmínky“ nejsou pro všechny nastavené stejně. Točíme se pořád dokola v bludném kruhu. Stěžujeme si na „nevzdělatelnost“ Romů, na „problematické chování“, na „dvojí metr“. A přitom svým chováním, postojem a hluboce zakořeněnou nevědomostí a intolerancí pouze situaci zhoršujeme a veškerým iniciativám házíme klacky pod nohy.
Musíme si uvědomit, že integrace minoritních skupin je i naše vizitka. Jak můžeme očekávat integraci, když sami děláme vše proto, abychom jakékoli pokusy o ni znemožnili?
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.