Zaměstnavatelé se obvykle do spolupráce s osobami se zdravotním postižením (OZP) příliš „nehrnou“ a systémové nástroje na podporu zaměstnanosti OZP u nás spíše pokulhávají. V čem jsou OZP jako zaměstnanci/kyně jiní? A jaké podpůrné mechanismy ve směru zaměstnanosti OZP u nás aktuálně fungují?
Zdravotní postižení jde nezřídka ruku v ruce se socioekonomickou situací člověka. A představme si, jak je asi složité pro hendikepovaného, který je např. v exekučním řízení, najít zaměstnání. Nebo jak se hledá zaměstnání OZP bez vzdělání, po rodičovské dovolené, čerstvým absolventům či naopak OZP nad 50 let. To jsou vše kombinace, které OZP významně ztěžují jejich šanci uspět na trhu práce.
V současné době je na území České republiky povinný podíl OZP, což je nástroj, který by měl zaměstnavatele motivovat k zaměstnání OZP. Na základě této podmínky musí zaměstnavatel, který zaměstnává více jak 25 zaměstnanců, zaměstnat minimálně 4 % OZP – tzn. na každých 25 zdravých zaměstnanců připadá 1 OZP.
Tento povinný podíl však lze kromě přímého zaměstnávání OZP plnit také např. odběrem výrobků či služeb od zaměstnavatelů s více než 50 % OZP zaměstnanců či odvodem peněz do státního rozpočtu.
Ve chvíli, kdy zaměstnavatel OZP zaměstná, je nutné takovému člověku aktivně naslouchat a vnímat jeho specifické potřeby. Vnímat OZP jako právoplatného zaměstnance, který potřebuje někdy jiný přístup, jindy úpravu pracovní doby či pracovního místa. V základu ale OZP potřebuje jen určité věci dělat jinak, dokáže však většinou odvést stejně kvalitní práci jako ostatní zaměstnanci.
A pokud je hendikepovaný člověk vnímán v této partnerské rovině (tzn. všichni jsme si rovni), může se tak plně začlenit mezi ostatní zaměstnance a být rovnocenným kolegou.
Zaměstnání osoby se zdravotním postižením přitom naprosto naplňuje tzv. win-win přístup, získá jednoduše každý. To, že má někdo „přiznanou nálepku“ OZP a přidělený stupeň invalidity, totiž nevypovídá naprosto nic o jeho schopnostech, jen tato skutečnost odkazuje na specifickou ochranu na trhu práce.
V každém případě ale člověk se zdravotním postižením, který nemá zaměstnání, žije ze sociálních dávek – ty jsou potom zátěží pro celou společnost. Naopak v momentě, kdy OZP práci získá, nejenže to přispěje k jeho/její lepší psychické pohodě, ale také k pocitu potřebnosti a sebeuplatnění.
A zaměstnavatel zároveň – i díky svému vstřícnému přístupu – získá kvalitní a především loajální pracovníky.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.