Zpět na úvod

Podpora rovnosti a rovnoprávnosti z intersekcionální perspektivy

shutterstock_648450289
Autor: Tereza Horňáková

Norsko se netají svou velkou a institucionalizovanou podporou rovnosti napříč spektrem celé společnosti. Na dubnových seminářích jsme se mohli setkat i s konkrétnějším pohledem na to, jak tato instituce vlastně funguje a jaké záležitosti v rámci svého fungování řeší.

Rovností se především zabývá BUFDIR, instituce, jejíž název se dá voně přeložit jako Správa dětí, mládeže a rodiny. Mají na starost především blaho dětí, výchovu, prospívání rodin, domácí násilí, rovnost a diskriminaci. Dle vlastních slov BUFDIR posiluje příležitosti jedinců pro úspěch a rozvoj, podporu bezpečného dětství, dobré podmínky pro výchovu, rovnost a anti-diskriminaci. Tato organizace funguje napříč celým spektrem a se svými svěřenci úzce spolupracuje. Podporuje také obecné povědomí, financuje různé organizace a projekty. Mají na starosti akční plány. V současnosti se jeden z nich týká strategii o potírání podněcování nenávisti vůči skupinám, druhý potom LGBTI. Jejich výzkum se týká genderového pohledu na člověka s postižením, postižením mezi Sámy, a problematiky LGBT v minoritních skupinách.

Mezi hlavní témata a výzvy patří demokracie a reprezentace, pracovní trh a vzdělávání, ekonomika, násilí ve vztazích, diskriminace a podněcování nenávisti a zločiny z nenávisti.

Situace v ČR

V Česku nemáme instituci, která by se takto konkrétně zabývala nerovnoprávností ve společnosti. Od roku 2001 zde existuje Rada vlády pro rovnost žen a mužů, která je stálým poradním orgánem vlády co se týče vytváření rovných příležitostí pro ženy a muže. Srovnáme-li již tento popisek s tím, čím se v Norsku zabývá BUFDIR, je zřejmé, že rovnost a rovnoprávnost v ČR vnímáme oproti Norsku velmi ploše a osekaně. Rovnost a rovnoprávnost zůstávají v Česku marginálním tématem, které laická přejnost poměrně nerada vážněji řeší. Existují u nás neziskové organizace, nadace a jiné útvary, které se touto problematikou zabývají, ale bohužel příliš často se přihlášení k ním a k ideálům rovnosti a rovnoprávnosti jako takových stává záminkou k (fakty nepodložené) kritice a výsměchu. Tento přístup se prohlubuje spolu s tím, jak se společnost politicky rozděluje, přestože se nedá úplně přesně rozdělit v souladu s politickým a sociálním směřováním. Ve srovnání s Norskem se však často můře zdát, že kromě nerovnosti a nerovnoprávnosti musíme ještě bojovat i s mimořádně konzervativním přístupem veřejnosti, která si libuje ve stereotypech. Je nutné zmínit, že se u nás často objevují poměrně úspěšné akce na upozornění na násilí v rodině, nebo na podporu nemocných dětí. To je ovšem žalostně málo. Stačí už jenom upozornit třeba na psychologický rozměr domácího násilí, znásilňování v manželství nebo na další problematiku, která se tak výrazně nenabízí jako idea veřejnosti srozumitelného, fyzického, přímočarého domácího násilí, a celá idea podpory veřejnosti či institucí se začne hroutit, především z důvodu nedostatečné osvěty na tato témata.

Jsme na tom lépe, než jsme bývávali. Ale zároveň je v porovnání s našimi Evropskými sousedy jasné, že máme před sebou ještě dlouhou cestu.

Další články