V souvislosti s prezidentskými volbami v USA se velmi často projeví sociální jevy, které jsou sice běžně známy, nicméně jim je společnost často tak přivyklá, že jim nevěnuje větší pozornost. Před osmi lety se kromě obvyklých témat objevovala více než kdy dříve rasová otázka, a to předtím i dlouho poté (vlastně doteď), co si Amerika zvolila historicky prvního prezidenta černé pleti.
V letošních volbách se zase jedná o první možnou prezidentku USA. A přestože má Amerika stále veliký problém s rasismem, je více než kdy předtím zjevné, že má také stále ještě obrovský problém se sexismem. Kdyby totiž nebyla žena, Hillary Clinton by nijak nevybočovala ze standardní škatulky demokratického kandidáta. Fakt, že je žena, ovšem vyvolal mezi americkou veřejností nebývalou reakci, a to nejen mezi republikány, ale i mezi demokraty. Lidé, co na Hillary reagují s tak obrovskou antipatií mají jedno společné: jsou to bílí muži. Podle Public Region Research Institute má šokujících 52% bílých mužů „velmi nepříznivý“ názor na Hillary, a to skrz celé politické spektrum. A to už o něčem svědčí.
Pokud alespoň částečně sledujete prezidentské volby v USA, pravděpodobně vás nepřekvapí, že na různých sjezdech a shromážděních se často objevují lživé, urážlivé a často až šokující „fanouškovské“ propriety. Dalo by se i říci, že to patří k místnímu předvolebnímu koloritu. Vždy ovšem záleží na tom, jak hluboko se která strana rozhodně klesnout. Pokud vládnete angličtinou, na Národním republikánském sjezdu bylo k vidění například toto:
„Trump 2016: finally someone with balls“, „Hillary sucks but not like Monica“, „Life’s a bitch: don’t vote for one“, „KFC Hillary special: 2 fat thights, 2 small breasts…. left wing“
Všimli jste si, co mají všechny tyto nápisy společného? Neatakují Hillary Clinton jako prezidentskou kandidátku; jsou to útoky proti ní jako ženě.
V sociální psychologii existuje teorie tzv. precarious manhood, nebo-li nestabilního mužství. Jedná se o to, že společnost většinou vnímá ženství a procesy s ním spojené jako od přírody dané a přirozené, kdežto status muže je něco, co se musí získat, a tudíž se dá i ztratit. Pokud to takhle určitá skupina mužů skutečně vnímá, je tedy logické, že takovíto muži považují silné, ambiciózní ženy za hrozbu pro to, co oni vnímají jako mužství. Toto podporuje řada různých studií a společenských fenoménů; jedna taková studie například poukazuje na to, že pokud se žena odchýlí od toho, co společnost vnímá jako ženskou roli, je větší šance, že se tato žena stane obětí sexuálního napadení. To se koneckonců prokazuje i na příkladu Hillary Clinton, která je sice zatím napadána „pouze“ slovně, ale na situaci jako takové to nic nemění. Z jiného výzkumu zase vyplývá, že Clinton byla velmi populární v době, kdy vystupovala v souladu se svou „ženskou“ rolí v pozici první dámy prezidenta Billa Clintona, zvláště během skandálu s Monicou Lewinskou. Její popularita prudce poklesla ve chvíli, kdy začala její kandidatura na post prezidenta USA, který je samozřejmě vnímán jako typicky mužská záležitost.
Je zřejmé, že toto všechno je jen špička ledovce. A ať už to v listopadu dopadne jakkoli, je jasné, že tato problematika dalece přesahuje rámec volebního souboje.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.