Afirmativní akce (či také pozitivní opatření) jsou často užívány k potlačování diskriminace či k nápravě situace diskriminací způsobené. Jaké konkrétní aktivity mohou v praxi vést k nastolení rovnoprávnosti?
V základní rovině lze v souvislosti s afirmativními akcemi – na základě toho, jaké nástroje jsou užity – uvažovat o opatřeních měkkých a tvrdých.
Podstata měkkých opatření tkví např. v tematizování problematiky rovných příležitostí v médiích, v realizaci podpůrných mediálních kampaní, či v organizaci rozličných kurzů či školení.
Tvrdá opatření v sobě potom zahrnují konkrétní normy, stanovené např. legislativně či v rámci firemních pravidel apod. Prakticky se jedná např. prosazování systému kvót ad.
Z historické perspektivy se poprvé afirmativní akce začaly aplikovat v USA již ve 30. letech minulého století, a to právě v rámci politiky zaměstnanosti, s cílem nejprve zamezit diskriminování v odborech sdružených zaměstnanců/kyň a následně také opět zapojit do pracovního procesu válečné veterány.
Od té doby začaly postupně vznikat rozličné programy na podporu zaměstnanosti různých znevýhodňovaných skupin, a to tak, aby byla respektována také jejich specifika či omezení (např. v případě zdravotně postižených).
Pozitivní opatření zahrnují celou sérií možností, jak „veřejná moc“ může přispět k tomu, aby byly ve společnosti postupně odstraněny nerovnosti (a přitom se nemusí jednat právě – a výhradně – o nepopulární kvóty), jak např. uvádí Kühn, 2007, jedná se o:
- Odstraňování přímé diskriminace a prevenci (tehdy stát aktivně napomáhá k dosažení rovnoprávnosti, např. trestání diskriminace, realizace informačních kampaní)
- Odstraňování systémové a institucionální nepřímé diskriminace (např. aktivní vyhledávání oblastí, kde dochází k utváření nerovností, a jejich náprava)
- Nepřímou pomoc poskytovanou znevýhodněnému či problémovému obyvatelstvu (konkrétní pomoc pro předem nedefinované skupiny, které se potýkají s diskriminací)
- Přímou pomoc znevýhodněným skupinám (na rozdíl od předchozí kategorie se jedná již o pomoc čistě adresnou, např. v podobě tzv. inkluzivních programů)
- Měkkou formu preferencí (tehdy by měl být faktor vedoucí k diskriminaci při posuzování primárně vnímán jako pozitivum)
- Střední formu preferencí (relativní upřednostnění jedinců z diskriminovaných skupin)
- Tvrdou formu preferencí (většinový uchazeč je vyloučen ve prospěch uchazeče menšinového, v tomto případě jsou již uplatňovány rozličné systémy kvót).
Samozřejmě nelze k žádnému z typů afirmativních akcí přistupovat jako ke způsobu, jak dát dlouhodobě znevýhodněným skupinám pocit, že budou trvale potřebovat speciální výhody (které jim také budou poskytovány), příp. v nich vyvolat pocit nemožnosti jinak uspět.
Stejně tak jsou afirmativní akce problematizovány v souvislosti s tím, že mnozí zaměstnavatelé raději upřednostní rovné zacházení se ženami a muži, než aby se zabývali problematikou slaďování osobního a pracovního života.
V tomto kontextu afirmativní akce provází také množství kontroverzí (např. že jejich uplatňování de facto vede k reverzní diskriminaci) a např. systém kvót mnozí zcela zavrhují.
Právě kvůli problematičnosti pojetí a důsledků afirmativních akcí od nich mnozí ustupují a uchylují se spíše ke konceptu gender mainstreamingu.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.